Dangerous Liaisons - First Problems - Car Accident

10. prosince 2010 v 20:32 | Kath♫

2)


Když rodiče dosnídali všichni jsme nasedli do auta a rozjeli jsme se krz les do deset kilometrů vzdáleného města. Dívala jsem se oknem ven na silnici a kolem ní ubíhající stromy. Táta dal so rádia CDčko a v autě se rozezněla Věra Wajsarová. Táta věděl, že to nesnáším, protože tyhle písničky poslouchám už odmala. Snažila jsem se to nevnímat, ale ty písničky jsou tak vtíravé.
"Bože tati vypni to!" Táta s mámou se jednohlasně rozesmáli a já jsem se musela usmát. Táta se na mě podíval ve zpětném zrcátku.
"Nejenže to mluví, ale umí se to i smát!" Usmála jsem se na něj a z hrůzou jsem stuhla, když jsem se zase podívala na silnici.
"TATÍÍÍÍÍ! BACHÁÁÁÁÁÁ!" Táta se podíval na ulici a dupnul na brzdy. Auto dostalo smyk a zabočilo do lesa. Šli jsem asi třikrát přes střechu a v tu chvíli jsem ztrazila vědomí. Když jsem se probudila úplně jsem se zděsila. Naše auto narazilo čelně do velikého smrku. Mí rodiče byli na větvích naražení jako na rožni. Všude byla krev a já měla takový divný pocit.
"Mami! Tati!" Zalomcovala jsem s nimi, ale oni byli jako hadrové panenky.
"MAMI! TATI! Dojdu pro pomoc!" Vyplazila jsem se z auta a zůstala jsem ležet bezmocně na zemi. Zachvíli co jsem pozbírala trochu sil jsem se nadzvedla a podívala jsem se okolo. Všude se válely součástky auta a zlámané větve. Uviděla jsem kousek odemě postavu. Byla asi dvacet metrů odemě a koukala se naším směrem.
"Pomoc!" Zašeptala jsem bezmocně do ticha "Prosím pomoz mi!" Natáhla jsem k postavě ruku a unaveně jsem se položila zpátky na zem. Postava ke mě pomalu přicházela. Poznala jsem to podle zvuku jejího kroku. Už stála u mě a pomohla mi na nohy. Podepřela mě a já jsem se na ni poprvé podívala. Byl to kluk. Vyděšeně jsem chtěla couvnout, ale on mě pevně držel. Měl hnědé vlasy a zelené oči stejné jako jsou ty moje. Měl velké svaly, které se rýsovaly pod jeho bílým tričkem.
"Neboj se já ti neublížím!" Zvednul hlavu a začichal "Pojď jdeme!" Měl tochu přízvuk, který mi byl dost povědomí a sladký
"Né musíš zachránit i moje rodiče!" odpověděla jsem hystericky a bezmocně.
"Jim už se nedá pomoci!"
"Lžeš!"
"Nelžu jsou probodnutí skrz na skrz! Máš štěstí, že jsi to přežila!"
"Nikam nejdu dokud jim nepomůžeš!" Chytil mě za ramena a podíval se mi do očí.
"Půjdeš semnou a bez dohadů!"
"Půjdu s tebou........sakra co to děláš!"
"Já co děláš ty!"
"Snažím se ti neskočit na to, že mi pomůžeš!" Cítila jsem jak mi teče krev ze spánku, ale nevšímala jsem si toho. On si toho evidentně všiml a otřel mi prsty mou krev. Olízl si prsty a údivem se mu rozšířili oči.
"Pojď musíš jít se mnou!"
"S nějakým úchylem co olizuje lidskou krev? Tos uhád!"
"Vždyť ty děláš to samý ne?!"
"Ne to rozhodně ne!"
"To je další důvot proč jít se mnou!"
"No tak to už rozhodně nejdu!"
"Dobře já se tě už nebudu doprošovat!" Chytil mě kolem pasu a hodil si mě přes rameno.
"Pusť mě!" Mlátila jsem ho do zad a jemu to evidentně nevadilo. Běžel se mnou někam do dáli a já se musela koukat na naše auto a na rodiče bezvládně ležící vevnitř...........................
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.